Domácí (individuální) vzdělávání
Vznik:
Vzdělávání dětí doma má počátky v 60. letech v USA a je legální ve všech zemích Evropské unie (kromě Německa). V ČR bylo experimentálně povoleno 1. 9. 1998. Od roku 2005 je pod novým názvem „individuální vzdělávání“ rovnocennou formou plnění povinné školní docházky na 1. stupni, od září 2016 i na druhém stupni ZŠ. Legislativně je možné na jakékoli škole, protože ale různé školy jsou k této alternativě různě vstřícné, vyplatí se vybírat takovou, která domácí školáky podporuje. V současnosti už existují i první střední školy, které umožňují distanční studium – tj. buď studium s pololetním přezkušováním, nebo studium založené na absolvování zkoušek, které může být i kratší než čtyřleté, pokud student zvládne zkoušky rychleji.
Některé z podmínek domácího (individuálního) vzdělávání:
– žáci jsou vzděláváni v souladu s platným standardem základního vzdělávání (tj. v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem, potažmo se Školním vzdělávacím programem školy, na které je dítě zapsáno)
– nejméně dvakrát za školní rok jsou výsledky vzdělávání hodnoceny, tj. žáci jsou ve škole přezkoušeni (podoba tohoto přezkoušení není stanovena zákonem a liší se proto školu od školy), výsledek hodnocení bývá žákům vydáván obvykle ve formě slovního hodnocení (podobu mohou navrhnout rodiče)
– doma vzdělávající rodič musí mít minimálně středoškolské vzdělání s maturitou (ale může být udělena i výjimka) nebo v případě 2. stupně ZŠ vzdělání vysokoškolské
– k žádosti musí být přiloženo vyjádření pedagogicko-psychologické poradny
– škola může vypovědět dohodu o zařazení dítěte do domácího vzdělávání, neplní-li rodiče podmínky dohody.
Školy obvykle rodičům dávají k dispozici přehledy učiva nebo doporučí učebnice. Po domluvě se žáci mohou účastnit akcí školy (kroužky, výlety…)
Další aspekty domácího vzdělávání:
* Rodič své dítě zná, ví tedy jak ho motivovat. Nemusí dítě testovat ani známkovat, protože při každodenní práci s ním ví, co mu jde a co ne – díky tomu navazuje na učivo, které už dítě zvládlo a učení tudíž zabere mnohem méně času, než ve škole. Liší se míra formálnosti výuky v různých rodinách.
* Rodičům někdy chybí srovnání znalostí dítěte s jeho vrstevníky, nebo zpětná vazba, zda učí dobře. Proto vznikají různé kluby doma vzdělávajících rodičů a internetová fóra pro výměnu zkušeností.
Mapa rodin, které vzdělávají své děti doma (není kompletní).
Internetové stránky:
Asociace pro domácí vzdělávání (včetně odkazů na odborné studie a články v tisku)
Dítě českým školám nesvěřím (rozhovor o tom, proč domácí vzdělávání pro své děti volí někdo, kdo je sám učitel)
Články o domácím vzdělávání od rodičů i odborníků na serveru Rodina.cz
Domácí škola neškodí! – sloupek T. Feřteka v Reflexu
Skupina Domácí a komunitní vzdělávání na facebooku
Literatura:
Holt, J.: Jak se děti učí. Agentura Strom, Praha 1995*
Holt, J.: Proč děti neprospívají. Agentura Strom, Praha 1994*
*Holt v knihách rozebírá konkrétních situace ze své učitelské praxe, ve kterých se děti jeví jako neúspěšné, ale skutečné přičiny neúspěchu objevuje spíše v organizaci výuky